Práva dětí v NRP

Většina výše položených otázek přímo souvisí s právy dětí, jejich ochranou, povinnostmi a odpovědností, která z nich vyplývá jak pro děti samotné, tak pro jejich biologické rodiče, pěstouny,sociální pracovníky, soud a poskytovatele podpůrných služeb.

V České republice vyrůstá přibližně 1 % dětí mimo svoji rodinu. Přestože se jedná o situaci pro děti mimořádnou zátěžovou, nelze jí předejít ani v nejvyspělejších státech světa. Mezi těmito dětmi je obvykle jen velmi malé procento skutečných sirotků. Ostatní děti nejsou v péči svých rodičů, protože tito z různých důvodů výchovu nezvládají, odmítají, nebo jsou v krajních případech dětem dokonce nebezpeční. Prvořadou povinností státu ve všech těchto případech je pokusit se o nápravu podporou zlepšení rodičovských kompetencí rodičů a umožnění výchovy dítěte vlastní rodinou, byť třeba pod dohledem a s podporou sociálního pracovníka.

Zároveň stát musí mít nástroje efektivní ochrany dětí, protože včasný zásah a odebrání dítěte z rodiny může doslova a do písmene znamenat záchranu jeho života. V tomto případě se bohužel děti ocitají obvykle náhle bez blízké osoby a garantem jejich péče a ochrany se stává stát. Dítě, bez ohledu na věk, rozumovou a emoční úroveň, bez jakéhokoliv ohledu na eventuální prožité trauma a útrapy, často způsobené vlastními rodiči, se dostává do anonymního systému, který je pro něj absolutně nesrozumitelný. Děti, které byly odebrány z rodiny, téměř vždy hovoří o pocitu nepopsatelného zmatku, neporozumění situaci, pocitu ztráty jakékoliv jistoty, nedůvěry ve své blízké, ale i ty, kteří jim chtějí pomoci. To, co prožívají, je pouze strach, úzkost a nejistota.

V případech, kdy je dítě odebíráno z rodiny, často není dostatek prostoru pro to, aby mu situace byla věku odpovídajícím způsobem vůbec vysvětlena, natož aby se někdo zabýval otázkou, jak dítěti vysvětlit jeho práva. Děti umístěné do náhradní péče, které byly doazovány během výzkumuj na to, zda s nimi někdy někdo probíral jejich práva, prakticky bez výjimky odpovídaly záporně. Naopak všechny znaly své povinnosti – „co smí a nesmí“.

Co říká úmluva

Co tedy znamenají „práva dětí v náhradních formách péče“? Základní práva dětí jsou ukotvena v Úmluvě práv a dítěte z roku 1989. Úmluva zahrnuje celé spektrum práv dětí (včetně zavedení obecně platné definice samotného pojmu „dítě“). Úmluva jednak přímo vymezuje jednotlivá práva, jednak určuje způsob, jak mají státy zaručovat ochranu těchto práv (právo na život, právo na sociální zabezpečení, právo na vzdělávání, kulturní práva atp.). Z pohledu celkového konceptu ochrany dětských práv nelze jednotlivé články Úmluvy rozmělňovat nebo povyšovat či marginalizovat některou skupinu práv. Z užšího pohledu ochrany dětí v mimořádných situacích lze označit za klíčové ty články a formulace Úmluvy, které reagují právě na tyto mimořádné události. Soustředíme-li se na problematiku naplňování práv dětí umístěných do náhradní péče, což tedy znamená odebrání z péče vlastní rodiny, můžeme za klíčové články považovat především následující:

• Rozhodování veřejných i soukromých subjektů se musí řídit zájmem dítěte (Čl. 3).
• Státy respektují odpovědnost, práva a povinnosti rodičů (širší rodiny), rodičovskou odpovědnost mají oba rodiče, což pro ně znamená kromě jiného i právo účastnit se všech řízení, které se těchto oblastí dotýkají, dítě nemůže být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli bez soudního rozhodnutí a jen je-li to v jeho zájmu, i poté má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, (Čl. 5, Čl. 9, Čl. 18).
  Každé dítě má od narození právo na jméno, státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči, dále má právo na ochranu před svévolným zasahováním do svého soukromého života, rodiny, domova (Čl. 7, Čl. 16).
• Každé dítě má právo formulovat a svobodně vyjadřovat své názory ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (Čl. 12).
• Rodiče (osoby, které o děti pečují) mají právo na podporu a pomoc státu, a to formou opatření na úrovni legislativní, ale i správní, sociální, výchovné a institucionální (Čl. 18, Čl. 19, Čl. 27).
• Děti, které nemohou být vychovávány rodiči, mají právo na náhradní péči, která má být co nejpodobnější rodinné výchově. Dítě má také právo na to, aby byla pravidelně hodnocena jejich situace a všechny okolnosti, které vedly k jeho umístění do náhradní péče (Čl. 20, Čl. 25).

Co všechny tyto články souhrnem o právech dětí v náhradní péči tedy říkají?

Předně je to povinnost, aby kdokoliv bude o dítěti rozhodovat, ať už je to stát nebo pověřená organizace či osoba, musí bez výhrady jednat v souladu se zájmy dítěte. Velmi podstatným právem je, že dítě má právo vyjadřovat se se bez ohledu na svůj věk ke všemu, co se kolem něj děje,a má právo být informováno způsobem odpovídajícím svému věku i. Děti mají dále právo na kontinuitu dosavadní výchovy a tudíž i právo, aby byly vychovávány v náhradní péči, která bude co nejpodobnější výchově v rodině.

Jakákoliv náhradní forma péče by měla být vnímána a realizována jako krátkodobé nouzové řešení. Z tohoto důvodu je povinností státu situaci dítěte pravidelně hodnotit a zjišťovat, jaké jsou aktuální zájmy dítěte, jak ono samo situaci vidí a jaké jsou možnosti jejího řešení. Tato povinnost je dokonce dána i Zákonem o sociálně právní ochraně dětí. V praxi je však realizována zcela minimálně. Děti zůstávají v náhradních formách péče dlouhé roky a měsíce, aniž by vůbec svá práva znaly. Z tohoto důvodu je nutné vyvinout maximální úsilí, aby se děti v náhradních formách péče byly o svých právech informovány způsobem odpovídajícím jejich věku a byla tato práva byly i náležitě respektována.

Co by měly vědět děti v NRP

Pokud bychom tedy uvažovali o tom, jak by mělo vypadat jakési „minimum práv“, se kterými bude dítě seznamováno při odebírání z rodiny a umísťování do náhradní péče, jedná se o následující:

• Od rodičů nebo jiných blízkých osob můžeš být oddělen/a jen na základě rozhodnutí soudu, a jsou-li k tomu zákonné důvody.
• Máš právo vědět, co se nyní děje a proč.
• Máš právo vědět, co se bude dít a proč.
• Máš právo i nadále zůstat v kontaktu se svými rodiči a blízkými, byť se může jednat o kontakt telefonický, písemný nebo asistovaný.
• Máš právo se vyjadřovat ke všemu, co se děje.
• Máš právo podlet se na hodnocení prostředí, ve kterém se nyní nacházíš, a vyjádřit se k tomu, jak s tebou kdo jedná.
• Máš právo na svého opatrovníka, tedy osobu, která tě zastupuje a zprostředkovává tvé názory, pocity, postoje ostatním úřadům, soudu atp. Tohoto opatrovníka bys měl znát a být s ním v pravidelném kontaktu.
• Máš právo na podporu, pomoc a služby, budeš-li je potřebovat.
• Máš právo svá práva neuplatňovat, tzn. nikdo tě nemůže nutit vyjadřovat se k čemukoliv, činit jakákoliv rozhodnutí, setkávat se s blízkými atp., pokud nechceš.
• Máš právo přímo kontaktovat soud, svoji sociální pracovnici, ale i státní zastupitelství či policii, pokud se domníváš, že se v tvém životě nebo kolem tebe děje něco špatného.
• Toto „právní minimum“ by mělo znát každé dítě, které je odebrané z vlastní rodiny, a to bez ohledu na věk a rozumovou úroveň dítěte.

Desatero povinností osob doprovázejících děti v NRP