Pro účely úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.

Všechny děti bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnost, etnický nebo sociální původ, majetek, tělesnou nebo duševní způsobilost, rod nebo jiné postavení mají právo požívat práv uvedených v této úmluvě.

V podmínkách ČR je možné prolomení hranice 18 let jen v situaci, kdy je dítě „zplnoletněno“ před dosažením 18. roku ať už za účelem uzavření sňatku či zahájení výdělečné činnost. Tento úkon může vždy provést jen soud. Úmluva o právech dítěte chrání všechny děti v jurisdikci ratifikujícího státu.

Všechny činnosti týkající se dětí musí být v jejich nejlepším zájmu.
Státy mají povinnost činit vše proto, aby práva uznaná touto Úmluvou byla v naplňována v běžném životě.

Ve všech souvisejících právních normách, ale i běžné praxi při práci s dětmi je stát povinen řídit se principem nejlepšího zájmu dítěte. Státy jsou zavázány vytvářet (zřizovat, kontrolovat, financovat) služby v sociální oblasti, školství, zdravotnictví a justici, které slouží k praktickému zajištění ochrany dětí. Zájem dítěte není statickou kategorií, ale její obsah je třeba určovat dle věku a konkrétní situace dítěte.

Státy se zavazují respektovat práva a odpovědnost rodičů v zajištění péče o děti.

Za primární vychovatele a pečovatele jsou považováni rodiče dítěte, státy se zavazují poskytovat ochranu a pomoc rodičům při péči o děti.

Každé dítě má právo:

• na život, jméno a národnost, na ochranu totožnosti
• znát své rodiče a žít s nimi (je-li to možné a je-li to v zájmu dítěte)
• udržovat pravidelné osobní kontakty o oběma rodiči, pokud je od jednoho nebo obou odděleno
• opustit nebo znovu vstoupit na území vlastního státu a na území jiných států za účelem spojení rodiny a udržování vztahu s rodiči
• na ochranu ze strany státu v případě, že je dítě nezákonně uneseno nebo drženo v zahraničí jedním z rodičů
• svobodně se vyjadřovat ke všem záležitostem, které se ho dotýkají, přičemž názorům dítěte se musí věnovat patřičná pozornost
• na svobodu projevu, včetně možnosti svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace, svobodu myšlení, svědomí, náboženství, sdružování a pokojného shromažďování, svobodné používání mateřského jazyka a vlastní kultury
• na ochranu proti svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence, ochranu proti nezákonným útokům na čest a pověst
• ochranu před zneužíváním ze strany osob, které o dítě pečují (v rodině, veřejných službách, institucích)
• na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem, je-li dítě dočasně či trvale zbavené rodinného prostředí, umístění do náhradního prostředí (včetně osvojení) musí být vedeno především zájmem dítěte a musí být pravidelně hodnoceno zacházení s dítětem a všech dalších okolností spojených s jeho umístěním
• na zvláštní ochranu v případě žádosti o status azylanta
• na plný, řádný a důstojný život a aktivní účast ve společnosti, i v případě dítěte s duševním či tělesným postižením
• na dostupnost nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a využívání léčebných zařízení, na poskytování sociálního zabezpečení zajišťující životní úroveň nezbytnou pro tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj
• na vzdělání, včetně bezplatného a povinného základního vzdělání, výchovu směřující k přípravě na aktivní život dospělého a odpovědného člověka ve svobodné společnosti, který respektuje druhé
• na odpočinek a volný čas
• na ochranu před hospodářským vykořisťováním a před prací, která je nebezpečná, brání jeho vzdělávání, poškozuje zdraví, tělesný, duševní, duchovní, mravní nebo sociální rozvoj
• na ochranu před drogami a využívání dětí při jejich nezákonné výrobě nebo obchodování
• na ochranu před pohlavním vykořisťováním a zneužíváním, ochranu před únosy a obchodování s dětmi
• na dostupnost nezbytných opatření k podpoře tělesného a duševního zotavení, včetně sociální reintegrace dětí, které se staly obětí jakékoliv formy zanedbávání, využívány za účelem finančního obohacování nebo zneužívání, mučení nebo jiné formy krutého a nelidského zacházení nebo trestání, či účasti v ozbrojeném konfliktu
• na ochranu před mučením, nebo jiným krutý a nelidským zacházením
• na právní pomoc a kontakt s rodiči v případě, že je dítě vyšetřováno v rámci trestního řízení. Dále na takové zacházení, které rozvíjí smysl dítěte pro důstojnost, čest a podporuje znovuzačlenění dítěte do společnosti. V případě trestního řízení musí být děti odděleny od dospělých pachatelů, v případě dětí je v trestním řízení zakázán doživotní trest, či trest smrti
• na ochranu před zapojování do bojových akcí nebo účasti v armádě (platí pro děti do 15 let)
• na usměrňování dítěte k výkonu jeho práv způsobem, který odpovídá jeho věku a schopnostem a na informace o úmluvě ve státě, kde žije.

Úmluva tedy definuje práva dětí, s tím, že garanty jejich ochrany jsou jednotlivé státy. Kromě těch nejzákladnějších práv (život, zdraví, nediskriminace, lidská důstojnost), nejsou žádná práva dětí pojímána jako absolutní. To znamená, že naplňování práv dítěte, včetně jejich možných omezení, musí být vždy realizováno v souladu s jeho nejlepším zájmem. Proto Úmluva umožňuje i odebrání dítěte z péče vlastních rodičů či omezení ochrany soukromí dítěte, je-li to nezbytné v zájmu jeho bezpečí a ochrany. Podstatné je, že Úmluva nastavuje základní principy, za jakých má být nejlepší zájem dítěte hodnocen a především zavazuje státy k vytváření pravidel, které zabraňují tomu, aby pod heslem „nejlepšího zájmu dítěte“ docházelo k svévolným zásahům do jeho života. Ochrana dítěte je tak zajištěna vícestupňovou kontrolou (nutnost soudního rozhodnutí v zásadních otázkách týkajících se dětí), právem na zastupování opatrovníkem, ale především aktivním zapojováním dítěte do zásadních otázek jeho života.

Úmluva zároveň v některých článcích (týkajících se např. vzdělávání či zdravotní péče) přímo uznává, že naplňování některých práv je možné zajistit jen v mezích ekonomických možností daného státu. Všechny děti bez ohledu na původ a majetkové poměry rodičů mají mít dle Úmluvy právo na služby, které jsou v dané době a čase dostupné v kvalitě, která jim zajistí zdraví a všestranný rozvoj. Státy mají v rámci sociálního zabezpečení, případně dalšími nástroji zajišťovat dostupnost služeb i dětem z chudších poměrů.

Při naplňování práv dětí v praxi je podstatné si uvědomit, že zejména ta práva, která se týkají rodinného života a blízkých vztahů, sice patří k těm nejdůležitějším, ale zároveň někdy nejhůře vymahatelným. Pokud biologičtí rodiče o své děti nejeví zájem, či je dokonce svým chováním ohrožují nebo jim úmyslně ubližují, není právními nástroji možné vynutit si blízký, pozitivní a láskyplný vztah.