Úmluva o právech dítěte
Úmluva o právech dítěte zavazuje státy, které ji ratifikovaly (tedy přijaly do svého právního řádu), aby svůj právní systém, ale i praktické zacházení s dětmi, přizpůsobily myšlence systematické ochrany dětí. To znamená, že tyto státy jsou povinny tyto principy uplatnit:
- v konkrétních právních normách, které se přímo či nepřímo dotýkají života a práv dětí. V České republice se jedná především o občanský a trestní zákoník, občanský a trestní řád, zákon o sociálně – právní ochraně dětí, zákon o výkonu ústavní a ochranné výchovy, zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákony týkající se sociálního zabezpečení a další,
- v konstrukci sociálního, vzdělávacího, zdravotnického a justičního systému – tzn. vytváření odpovídajícího systému sociálního zabezpečení (dávek i služeb, včetně služeb pro péči ohrožené děti), školství (včetně zajištění práva na vzdělávání dětí se zdravotním handicapem, dětí s jazykových či etnických menšin), dostupnosti zdravotní péče (léčebné i preventivní), oddělení systému trestní justice mladistvých od trestního řízení s dospělými, systematické právní ochraně dětí před zapojováním do válečných konfliktů, dětské práce a dalších obdobných forem zneužívání a vykořisťování,
- v konkrétním zacházení s dětmi v rámci sociálního, vzdělávacího, zdravotnického a justičním systému. Jde např. o toupřednostňovat právo dítěte být vychováváno vlastní rodinou, případně v prostředí nejvíce podobnému rodině, právo na zastupování v rámci soudních řízení i správních úkonů, právo být slyšen a právo podílet se na rozhodnutích, která se jej týkají, právo na spravedlivý proces a speciální ochranu v rámci trestního řízení apod.
- ve vzdělávání odborné i široké veřejnosti, včetně vzdělávání samotných dětí v problematice ochrany dětí.
Úmluva o právech dítěte má 54 článků, s nichž prvních 40 je věnováno přímo ochraně dětí, následné články se věnují začlenění Úmluvy do právních řádů jednotlivých ratifikujících států. Úmluva zavádí pojem nejlepší zájem dítěte a blaho dítěte. „V pojetí tohoto dokumentu je blaho dítěte chápáno jako obecnější pojem, určující přístup zákonodárce při kodifikaci.
(Hrušáková, Králíčková, 2006).
Následující text představuje stručný souhrn Úmluvy, včetně doprovodných komentářů.
Všechny děti bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnost, etnický nebo sociální původ, majetek, tělesnou nebo duševní způsobilost, rod nebo jiné postavení mají právo požívat práv uvedených v této úmluvě.
Státy mají povinnost činit vše proto, aby práva uznaná touto Úmluvou byla v naplňována v běžném životě.
- na život, jméno a národnost, na ochranu totožnosti
- znát své rodiče a žít s nimi (je-li to možné a je-li to v zájmu dítěte)
- udržovat pravidelné osobní kontakty o oběma rodiči, pokud je od jednoho nebo obou odděleno
- opustit nebo znovu vstoupit na území vlastního státu a na území jiných států za účelem spojení rodiny a udržování vztahu s rodiči
- na ochranu ze strany státu v případě, že je dítě nezákonně uneseno nebo drženo v zahraničí jedním z rodičů
- svobodně se vyjadřovat ke všem záležitostem, které se ho dotýkají, přičemž názorům dítěte se musí věnovat patřičná pozornost
- na svobodu projevu, včetně možnosti svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace, svobodu myšlení, svědomí, náboženství, sdružování a pokojného shromažďování, svobodné používání mateřského jazyka a vlastní kultury
- na ochranu proti svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence, ochranu proti nezákonným útokům na čest a pověst
- ochranu před zneužíváním ze strany osob, které o dítě pečují (v rodině, veřejných službách, institucích)
- na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem, je-li dítě dočasně či trvale zbavené rodinného prostředí, umístění do náhradního prostředí (včetně osvojení) musí být vedeno především zájmem dítěte a musí být pravidelně hodnoceno zacházení s dítětem a všech dalších okolností spojených s jeho umístěním
- na zvláštní ochranu v případě žádosti o status azylanta
- na plný, řádný a důstojný život a aktivní účast ve společnosti, i v případě dítěte s duševním či tělesným postižením
- na dostupnost nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a využívání léčebných zařízení, na poskytování sociálního zabezpečení zajišťující životní úroveň nezbytnou pro tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj
- na vzdělání, včetně bezplatného a povinného základního vzdělání, výchovu směřující k přípravě na aktivní život dospělého a odpovědného člověka ve svobodné společnosti, který respektuje druhé
- na odpočinek a volný čas
- na ochranu před hospodářským vykořisťováním a před prací, která je nebezpečná, brání jeho vzdělávání, poškozuje zdraví, tělesný, duševní, duchovní, mravní nebo sociální rozvoj
- na ochranu před drogami a využívání dětí při jejich nezákonné výrobě nebo obchodování
- na ochranu před pohlavním vykořisťováním a zneužíváním, ochranu před únosy a obchodování s dětmi
- na dostupnost nezbytných opatření k podpoře tělesného a duševního zotavení, včetně sociální reintegrace dětí, které se staly obětí jakékoliv formy zanedbávání, využívány za účelem finančního obohacování nebo zneužívání, mučení nebo jiné formy krutého a nelidského zacházení nebo trestání, či účasti v ozbrojeném konfliktu
- na ochranu před mučením, nebo jiným krutý a nelidským zacházením
- na právní pomoc a kontakt s rodiči v případě, že je dítě vyšetřováno v rámci trestního řízení. Dále na takové zacházení, které rozvíjí smysl dítěte pro důstojnost, čest a podporuje znovuzačlenění dítěte do společnosti. V případě trestního řízení musí být děti odděleny od dospělých pachatelů, v případě dětí je v trestním řízení zakázán doživotní trest, či trest smrti
- na ochranu před zapojování do bojových akcí nebo účasti v armádě (platí pro děti do 15 let)
- na usměrňování dítěte k výkonu jeho práv způsobem, který odpovídá jeho věku a schopnostem a na informace o úmluvě ve státě, kde žije.
Úmluva zároveň v některých článcích (týkajících se např. vzdělávání či zdravotní péče) přímo uznává, že naplňování některých práv je možné zajistit jen v mezích ekonomických možností daného státu. Všechny děti bez ohledu na původ a majetkové poměry rodičů mají mít dle Úmluvy právo na služby, které jsou v dané době a čase dostupné v kvalitě, která jim zajistí zdraví a všestranný rozvoj. Státy mají v rámci sociálního zabezpečení, případně dalšími nástroji zajišťovat dostupnost služeb i dětem z chudších poměrů.
Při naplňování práv dětí v praxi je podstatné si uvědomit, že zejména ta práva, která se týkají rodinného života a blízkých vztahů, sice patří k těm nejdůležitějším, ale zároveň někdy nejhůře vymahatelným. Pokud biologičtí rodiče o své děti nejeví zájem, či je dokonce svým chováním ohrožují nebo jim úmyslně ubližují, není právními nástroji možné vynutit si blízký, pozitivní a láskyplný vztah.